Proč se vracíme zpět, i když chceme změnu

Kolikrát už jsme si řek­li, že ten­tokrát to zvlád­neme? Že začneme, vydržíme a konečně se posuneme?

A přesto jsme dříve nebo později opět zjis­tili, že jsme se vrátili zpět. Ke ste­jným reakcím, ste­jným rozhod­nutím, ste­jným výsledkům.

Ve většině pří­padů to ani neprobíhá vědomě. Jako by nás něco nev­iditel­ného stáh­lo zpátky do známého pros­toru. Do vyjetých kolejí.

Působí to dost frus­tru­jícím dojmem. Urči­tou bez­mocí. Člověk má poc­it, že dělá všech­no správně, že ten­tokrát tomu unikne, a přesto se najde zase na začátku.

A právě tady se ukazu­je, že jádro prob­lé­mu je někde jinde. Větši­na z nás se snaží změnit chování, ale přehlíží úroveň, která ho ve skutečnos­ti řídí.

Tou úrovní je iden­ti­ta. Iden­ti­ta jako vnitřní nas­tavení, které urču­je, co je pro nás přirozené, možné a bezpečné. Iden­ti­ta, která vymezu­je hran­ice, které sice nej­sou vidět, ale vel­mi přes­ně urču­jí, kam se v živ­otě dostaneme.

 

Identita jako vnitřní nastavení, které řídí naše možnosti

Když mlu­víme o iden­titě, nemáme na mys­li něco abstrak­t­ního nebo vzdáleného. Jednoduše řečeno, jde o sou­bor přesvědčení, očekávání a vnitřních vzor­ců, podle kterých fun­gu­jeme každý den.

Je to tichý sys­tém v pozadí, který odpovídá na otázky typu: Kdo jsem? Co si zasloužím? Co je pro mě možné?

Když se zamys­líš, při­jdeš na mno­ho aktiv­it, které děláš úplně auto­mat­icky – dýcháš, chodíš, někdy i řídíš. Bez přemýšlení, bez rozhodování, jako by ses s tím nar­o­di­la, i když víš, že to tak není (dobře u toho dýchání tomu tak je 😊).

Ale je i mno­ho auto­mat­ick­ých aktiv­it a myšlenek, které nám neplní zrov­na dobrou službu. A my zapomínáme, že nejde o real­i­tu. Že jde jen o nas­tavení, na které jsme si zvykli.

 

Jak se identita formuje už v dětství

A jak jsme k tomu nas­tavení přišli, když nám není vždy k užitku? Nas­tavení se nevytváří náhod­ně. Velká část vzniká vel­mi brzy, v období, kdy náš mozek fun­gu­je jinak než v dospělosti.

Dět­ský mozek pracu­je ve speci­fick­ém režimu, které­mu se říká theta vlny. Je to stav podob­ný lehké­mu snění, ve kterém je mysl mimořád­ně vní­mavá. (Pokud Vás zajímá více, mrkněte na článek Mozkové vlny a hyp­nóza zde)

V praxi to zna­mená, že dítě nepřemýšlí kri­t­icky. Nepo­suzu­je, jestli je něco prav­da nebo ne. Jednoduše přijímá.

A právě pro­to se zkušenos­ti z dět­ství zapisu­jí tak hluboko. Ne jako názo­ry, ale jako zák­lad­ní pravdy o světě i o sobě.

 

Jak vznikají návyky a proč jsou tak odolné

Z těch­to raných otisků se pos­tup­ně tvoří návyky. Mozek si všímá, co se opaku­je, a snaží se to zjednodušit.

Opakování vytváří vzorec. Vzorec se zrych­lí. A nakonec se z něj stane auto­mat­ická reakce.

Dává to smysl. Mozek tím šetří energii a uvolňu­je kapac­i­tu pro jiné věci.

Čím častěji něco opaku­jeme, tím méně o tom přemýšlíme. A tím víc to považu­jeme za samozře­j­most a dokonce „součást sebe“.

 

„Nejsme lim­i­to­vaní tím, co děláme, ale tím, kým se cítíme být.“

 

Emoce jako zesilovač vnitřních vzorců

Velk­ou roli v tomh­le pro­ce­su hra­jí emoce. Nej­sou jen doplněk. Pracu­jí jako zesilo­vač a urychlo­vač zároveň.

Situ­ace, které jsou emočně sil­né, se zapisu­jí mno­hem rych­le­ji a hlouběji. A je jed­no, jestli se jed­ná o stra­ch, stud, při­jetí, radost nebo jiný pocit.

Mozek si totiž neuk­ládá jen to, co se sta­lo. Ukládá si hlavně, jaký to mělo výz­nam. A právě tenhle emoční výz­nam pak ovlivňu­je naše další reakce. Čas­to i dlouho poté, co si samot­nou situaci už ani nevybavujeme.

 

Proč většina našeho fungování probíhá nevědomě

Zají­mavá (a důležitá!) je při tom ještě jed­na věc. Při­b­ližně 95 pro­cent (čís­lo se v různých studiích liší, ale pouze +- pár pro­cent, a větši­nou čím novější studie, tím vyšší pro­cen­to) našich myšlenek a rozhod­nutí probíhá nevě­domě, tedy automaticky.

Zní to zvlášt­ně, ale z hlediska fun­gování mozku to dává velký smysl. Kdy­by­chom měli vědomě řídit každý krok, každé rozhod­nutí, každý pod­nět, rych­le bychom se zahltili.

Nevě­domí pro­to pře­bírá většinu pro­cesů. Řídí auto­mat­ické reakce, návyky i to, čemu věnu­jeme pozornost.

Je to fascin­u­jící a extrém­ně efek­tivní sys­tém pracu­jící podle nas­tavení, které se dříve naučil. A tady se začíná uka­zo­vat, proč změ­na není jen otázk­ou vůle.

 

Když vědomá snaha nestačí

Ve chvíli, kdy většinu pro­cesů řídí nevě­domí, dostává vědomá sna­ha úplně jiný rozměr, a to dost malý rozměr. Už to není souboj „chci ver­sus nechci“.

Je to situ­ace, kdy pod­stat­ně menší část sys­té­mu zkouší změnit tu větší. A i když to může připomí­nat souboj Davi­da a Goliáše, tak konec to ste­jný nemívá. Tady ten menší nevyhrává.

Obvyk­le to vypadá tak, že se v jed­nu chvíli rozhod­neme jed­nat jinak než dříve, vědomě napínáme síly, aby­chom to zvládli podle našich před­stav, chvíli to fun­gu­je, a pak, když se potře­bu­jeme začít soustřed­it, na něco jiného, při­jde návrat do původ­ního stavu.

A není to pro­to, že by nám chy­běla dis­ci­plí­na. Je to pro­to, že původ­ní nas­tavení v našem pod­vě­domí zůsta­lo stejné.

 

Proč mozek upřednostňuje známé před novým

Mozek má totiž jed­nu vlast­nost, která je z pohle­du přežití zásad­ní. Upřed­nos­tňu­je stabilitu.

To, co známe, vyhod­nocu­je jako bezpečné. A to dokonce i v pří­padě, že to není příjemné.

Naopak změ­na, i když by byla objek­tivně lep­ší, zna­mená nejis­to­tu. A nejis­to­ta je pro mozek signál k opa­trnos­ti a snaze se vyhnout.

Pro­to se čas­to držíme vzor­ců, které nám už nes­louží. Naše pod­vě­domí se jich raději drží, i když vědomě bychom změnu chtěli.

 

„Mozek nehledá prav­du. Hledá to, co je známé.“

 

Vnitřní hranice, ke kterým se vracíme

Tenhle prin­cip se někdy popisu­je jako vnitřní „ter­mo­stat“. Každý z nás má určité nas­tavení, ke které­mu se přirozeně vrací.

Platí to pro oblast vztahů, peněz i sebe­hod­no­ty. Jak­mile se od toho­to nas­tavení odchýlíme, sys­tém má ten­den­ci nás vrátit zpět.

Občas můžeme vidět lidi, kteří se posunou poměrně rych­le dopře­du, a pak se „něco stane“ a oni spad­nou zpět. Špat­né rozhod­nutí, okol­nos­ti, náhody,…

Zvenčí to vypadá jako smůla. Z pohle­du mozku jde čas­to o návrat k tomu, co je vnímáno jako „pohodl­ný zajetý standard“.

 

Jak mozek filtruje realitu podle toho, kým se cítíme být

A aby toho neby­lo málo, vstupu­je nám do toho ještě jeden zají­mavý mech­a­nis­mus. Retikulární akti­vační sys­tém, zkrá­ceně RAS.

Je to část mozku, která fil­tru­je obrovské množství infor­ma­cí kolem nás, a rozho­du­je, čemu budeme věno­vat pozornost.

To důležité je, podle čeho fil­tru­je. Fil­tru­je podle toho, co považu­jeme za důležité a prav­di­vé. Jiný­mi slovy podle naší iden­ti­ty.

Pokud má něk­do hluboko uložené, že „tohle já nikdy nedokážu“, jeho mozek bude auto­mat­icky přehlížet příleži­tosti, které by tomu odporovaly.

Ne pro­to, že by neex­is­to­valy. Ale pro­to, že neod­poví­da­jí jeho vnitřní­mu nastavení.

 

Proč motivace a disciplína mají své hranice

V tuh­le chvíli začíná být zře­jmé, proč běžné přís­tupy ke změně čas­to nes­tačí. Soustředíme se na rozum a výkon, ale zdroj zůstává nepovšim­nutý a nedotčený.

Krátkodobě se dá lec­cos „přet­lačit vůlí“. Dlouhodobě se ale vždy prosadí to, co je uloženo hlouběji v nás.

A tady se dostáváme k prá­ci s podvědomím.

Když se podíváme hlouběji, dává celé téma změny jinou podobu. Nejde jen o to, co děláme. Jde o to, z jakého vnitřního nas­tavení to vychází.

Vědomá mysl plánu­je, rozho­du­je, vyhod­nocu­je. Jenže její kapaci­ta je značně omezená opro­ti pod­vě­domí. To napro­ti tomu běží neustále. Řídí návyky, reakce i drob­né vol­by během dne.

Odhady z neu­rovědy mlu­ví o tom, že větši­na men­tál­ních pro­cesů probíhá právě tam.
A to je vlast­ně dobrá zpráva.

Díky tomu nemusíme znovu přemýšlet nad každým krokem. Umíme řídit auto, mlu­vit nebo reago­v­at, aniž by nás to vyčerpalo.

 

„Změ­na neza­číná chováním. Začíná tím, co považu­jeme za své.“

 

Zároveň to ale zna­mená, že jedeme podle starších „zápisů“. A ty vznikaly v jiných pod­mínkách, čas­to dávno v dětství.

Mozek nero­zlišu­je, jestli je vzorec „aktuál­ní“, „správný“ nebo „vhod­ný“. Zajímá ho hlavně to, jestli je známý a opakovaný.

Pro­to může člověk reago­v­at ste­jně i v situaci, která má už zcela jiné pod­mínky. Jako by se spustil naučený scénář.